Nový Prostor / Article

NA BERLÍNSKÉM MOŘI

27-04-2010 00:00 | Jiří Ptáček

JIŘÍHO ŠVESTKU A PETRU VAŇKOVOU DONEDÁVNA NIC NESPOJOVALO. NYNÍ JSOU NA STEJNÉ LODI – NEBO SPÍŠ NA DVOU LODÍCH BRÁZDÍCÍCH STEJNÉ MOŘE. OBA SE STALI GALERISTY V BERLÍNĚ.

Po schodišti vás vedou narychlo vytištěné cedule. Jiří Švestka otevřel galerii na Zimmerstrasse v centrální části Mitte a v sousedství s dalšími soukromými galeriemi už na podzim, ale pak ji ještě stěhoval o jedno popisné číslo vedle. Snad proto ty cedule, jinak galerie provizorně nevypadá. Zářivě bílý prostor doplňuje fungl nový pult, u něhož se můžete doptat na podrobnosti o prezentovaném umění. Na berlínské poměry klasická komerční galerie. Švestka zde právě zahájil třetí výstavu: sólovou prezentaci Krištofa Kintery. Doputovala z Prahy, kam recipročně dorazila výstava Rumunky Ioany Nemes, jíž Švestka zahajoval provoz berlínské galerie.

PROČ VYSTRČIT NOS
Do Německa Jiří Švestka nepřišel bez zkušeností. Naopak, patří do zdejšího prostředí přinejmenším stejnou měrou jako do Česka. V roce 1981 emigroval z Československa. V Německu se mu naskytla životní příležitost: v jednatřiceti se stal ředitelem düsseldorfského Kunstvereinu. Léta spolupracoval s řadou mezinárodně uznávaných umělců a získal zkušenosti a kontakty, které se mu od roku 1995 hodily v praxi soukromého galeristy v Praze.
V Čechách bývají na jeho galerii slyšet vyhraněné názory. Liší se podle postoje člověka ke komerci v umění. Pro jedny je „příkladovou studií“, jak zákonitosti trhu rozemílají umění ve zboží, pro jiné dokladem, že obchod s uměním může mít úroveň. Švestka však za patnáct let vštípil českému prostředí několik nových pravidel. Jednak dokázal, že obchod s uměním nedělají hokynáři. A také, že mladí umělci nemají stát stranou, protože jejich talent lze zhodnocovat dlouhodobou péčí. Takové to je v Čechách, kde Švestka i po patnácti letech patří k málu galeristů uplatňujících mezinárodní standardy prezentace a prodeje umění.
V Berlíně to je jinak. Konkurence je velká a to, co je v Praze výjimečné, je zde považováno za normu. Proč tedy vystrkovat nos z domu, kde jsem výjimečným? Švestka rozumí trhu s uměním. Podobně jako jiní galeristé se otevřením dalších prostorů přibližuje svým zahraničním zákazníkům a rozšiřuje pole působnosti o centrum, s nímž si Praha nezadá. Stejně tak to lze chápat jako důsledek jeho občasných postesknutí, že česká klientela si příliš pomalu nachází cestu k současnému českému umění.

VÉST I HLÍDAT
Ze zastávky U-Bahnu to je ke Galerie Petra Vankova jen několik kroků. Přesto si všimnete, že jste v Kreuzbergu – čtvrti o poznání chudší než Mitte, zato živé a řízlé snad všemi etniky, které dnes Berlín obývají. V přízemní galerii s jedním sálem rotuje dlouhé laso z gumy a jedním koncem oblézá zdi a výlohu. Autorem téhle živočichoidní mechanické instalace je Marcel Tyroller z Mnichova. Pro mladou galeristku Petru Vaňkovou to je teprve druhá výstava. Před výlohou se zastaví několik kolemjdoucích. Dívají se přes sklo. Jak je sleduji zevnitř, uvědomuji si, s jakou bezprostředností se chovají. To je jedním z darů galeriemi protkaného města jeho obyvatelům – současného umění se nebojí.
Vaňková vysvětluje, že o svém prostoru chce mluvit jako o off space. Hledá málo známé umělce, neprodává. Prostor vede, hlídá a také sama financuje z prostředků, které získá jinou prací. Je poznat, že má chuť bojovat o své místo na slunci. V Německu začínala jako au pair, pracovala pro soukromou galerii a vystudovala dějiny umění.
Tentýž večer se scházíme na vernisáži v jiné malé galerii. Pomalu se dostáváme k obtížím provázejícím vedení galerie v Berlíně. Z městských rozpočtů Vaňková nemůže čekat podporu. Ví, že by měla přemýšlet o komercionalizaci. S galerií Švestkova formátu se ale nemůže měřit. Kontakty se sběrateli se budují léta. Ví, že její podnikání je vabank. Přesto nechce couvnout. Štěstěna je vrtkavá. Někdy může bouře převrhnout koráb a kocábku nasměrovat k Havaji.

published: 27. April 2010
source: Nový Prostor
author: Jiří Ptáček