Hospodářské Noviny / article / Vladimír Skrepl

Radost svádí

27-08-2010 00:00 | Petr Volf

Jeho obrazy se hemží lebkami, Ježíši a sexem. Významný český malíř Vladimír Skrepl, sám bez akademického vzdělání, učí na AVU už šestnáct let a jeho absolventi sbírají cenu za cenou. Občas ho přitom vysávají. Jako upíři.

Rozhovor proběhl v ateliéru, který se nachází v jedné bývalé průmyslové hale v Karlíně. Byl zaplněn obrazy a pak spoustou různých věcí, které mohly, ale také nemusely být uměleckým dílem. Skrepl maluje ve vysokých vrstvách, divoce, bez zábran. Kříže, lebky, děsivé postavy, ironické slogany. Malby okamžitě přitahují pozornost každého, kdo se ocitne v jejich blízkosti; nelze je “jen tak” minout. Expresivní výraz Vladimíra Skrepla má neobyčejnou sílu. Malíř Viktor Pivovarov jeho projev charakterizoval jako “zdivočelou emocionalitu”. Velmi přesné!

V Nové encyklopedii českého výtvarného umění, která vyšla už před patnácti lety, se u jeho jména uvádí: “…jeden z nejdůležitějších malířů výtvarné generace nastupující v osmdesátých letech.” Jeho obrazy vlastní Národní galerie, Moravská galerie v Brně nebo Galerie hlavního města Prahy; také řada soukromých sbírek. Přitom je “jen” absolventem dějin umění. Skreplův osud je ve své podstatě živou ilustrací rčení, že se talent nakonec prosadí, i když se třeba kvůli tomu musí jít – zdánlivě – oklikou.

Mimochodem, naproti přes chodbu má ateliér Josef Bolf, jeden z nejznámějších studentů, které Skrepl učil na Akademii výtvarných umění. Za to, že na nejprestižnější české umělecké škole začal ve čtyřiadevadesátém působit, “mohou” Milan Knížák a Jiří David, tedy dvě osobnosti, které nyní stojí vůči sobě v totální opozici. “Rektor Milan Knížák tenkrát vyzval Jirku Davida, aby vedl na akademii ateliér, a Jirka si mě vzal jako asistenta, za což jsem byl rád, protože jsem mohl odejít z galerií, kde mě to už nebavilo,” vysvětluje mi Vladimír Skrepl okolnosti, které nastartovaly jeho životní změnu. Po roce mu Knížák nabídl, aby se přihlásil do konkurzu na vlastní ateliér. Zatímco Skrepl na AVU zůstal, David dnes učí na konkurenční Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Než jsem našel volnou židli, chvilku to trvalo; jednu jsem objevil u okna. V ateliéru se nedalo hnout, popravdě, byl v něm docela velký… prostě bordel, ale subtilní brýlatý umělec mi k mému překvapení vysvětlil, že “zrovna uklidil”. Všechno je relativní, záleží na úhlu pohledu, a to jak v umění, tak stejnou měrou i v životě. Odpovídal klidně, nevzrušeně. Během dvou hodin se malíř na židli skoro nepohnul, jen občas zalovil v batůžku, aby si vytáhl plechovku piva; než odpověděl na otázku, občas si z ní lokl. Jenom decentně.

Když jsem dělal rozhovor s Josefem Bolfem, tak jsem se ho zeptal, jaký jste učitel. Řekl: “Skrepl je nenahraditelný v tom, že ke studentům nepřistupuje primárně jako ke konkurentům, což řada pedagogů nedokáže. Jde mu o to, aby se studenti našli, a nemusí to být zrovna malba nebo fotka. Nebojuje s nimi, ale pomáhá.”

To opravdu Pepa řekl?

Ano.

Tak to je od něj hezký. Ale nepřeceňoval bych to.

Přijde mi, že jste Bolfa trochu ovlivnil určitými dětskými motivy, které se ve vašich obrazech objevují.

Že by to byl přímý vliv, to bych neřekl. On měl dětský svět na obrazech, ještě než přišel na školu. Pak se k němu zase jenom vracel. Možná jsem pomohl v tom vracení se.

V posledních letech válcují vaši studenti Chalupeckého cenu. Vyhráli ji Jano Mančuška, Eva Koťátková, loni Jiří Skála, ve finále byli Evžen Šimera, Josef Bolf, Jakub Hošek, Jan Šerých nebo Ondřej Brody a David Böhm. Prožíváte to nějak? A mají umělecké ceny podle vás smysl?

Mám z toho radost, nebudu tvrdit, že jsem nad věcí, i když slýchám, že je to všechno stejně dopředu domluvené. Jsem přesvědčený, že tyhle ceny určitě mají svůj význam. Už jenom být zařazen do závěrečné výstavy Chalupeckého ceny, z níž se vybírá vítěz, je přínosné, o těch lidech se ví, zajímají se o ně média. Ledacos to může urychlit.

Studenti, kteří prošli vaším ateliérem, patří k nejúspěšnějším, po škole – někteří ale už i během ní – se rychle prosazují, mívají výstavy, sbírají ceny. Jejich kolegové z jiných ateliérů jim závidějí: “No jo, to jsou Skreplovci, ti jsou vedeni k tomu, aby měli úspěchy…” Víte, že na akademii v tomto směru panuje určité napětí?

Na škole jsou jakési tábory – kupříkladu konceptualisté, tradicionalisté, klasičtí sochaři, Knížákovci – a navzájem si moc nedůvěřují. Když slyším, že moji studenti jsou “loktaři” a “trendaři”, sere mě to. Dokázat se prosadit je přece součástí kariéry umělce. Když někdo dělá umění, tak chce přirozeně úspěch, a pokud říká něco jiného, není upřímný. Nedá se očekávat, že to přijde samo, až v padesáti – a NĚCO se stane. Někdo se může hodně snažit, a nemusí se mu to podařit, jiní mají štěstí a takový druh talentu, že se to povede okamžitě. Dřív se říkalo, že na škole mají studenti dělat to, co požaduje škola, a až pak si “hledat” svoji uměleckou polohu. To je nesmysl.

Co podle vás hraje roli v prosazení se na umělecké scéně?

Nerad bych formuloval nějakou obecnou zákonitost. Neznám ji. Myslím, že úspěchu můžou rychle dosáhnout lidi, kteří jsou nadaní a zároveň pracovití. Zní to jako banalita, ale ono to tak opravdu je. To je zásadní kombinace. A také dělají věci, které rezonují s dobou, a díky tomu se dostávají do středu zájmu kurátorů. Ale kdyby to dělali jenom pro to, aby vyhověli vkusu nebo trendu, tak by to podle mě nefungovalo, musí tomu opravdu věřit. Muselo by se to vědecky prozkoumat. Osobně bych věnovat všechnu svoji energii tomu, abych se trefil do nějakého trendu, nemohl. Ani náhodou. Ale ve skutečnosti to třeba všechno dělám právě tak. Nevím.

Jak poznáte talent?

Ono je prostě vidět, že to člověku jde, i když to možná bude nějakou chvíli trvat, než to k něčemu bude. Je to ale taky ošidné. Jsou lidi, kteří působí jako talent, dělají osobité, nezávislé věci, umějí malovat, kreslit, fotit, programovat, umějí všechno možný a je jim to, s prominutím, hovno platný. Několik takových supertalentů jsem zažil. Nic z toho nebylo. U někoho to nemusí být jenom otázka zručnosti, někdo se k tomu musí promalovat, prokreslit, prodřít, pročíst. Chce to čas, jejž akademie, když se lidi neflákají, poskytuje dostatek. A taky je dobré, když během studií cestují a jezdí na stáže do zahraničí. Nemusí jít zrovna o prvotřídní školu, i v nějaké díře na polárním kruhu si člověk něco o sobě nebo světě uvědomí.

Kdo vás z vašich studentů nejvíc překvapil?

Jano Mančuška. Na škole se hodně trápil, úporně zápasil s malbou, dřel, ale hlavně měl vůli dostat se k tomu, co by mělo smysl pro něj. Byl intelektuálně orientovaný, dobře mu to myslelo, usilovně četl, zkoumal, ale nikdy by mě nenapadlo, kam až se dostane. Takže teď už nedělám dopředu soudy a nezavrhuju žádné nápady. Má úspěch, ale oddřel si ho.

Jak se bráníte tomu, abyste jako umělec, který učí nastupující umělce, úplně neutlumil své tvůrčí ego?

Nemusím ho tlumit. Je pružné.

Stane se, že si učitelé občas vypůjčí od studentů nějaký nápad?

Může se to stát, ale bývá to oboustranné. Studenti si přece vybírají takové učitele, kteří jsou jim blízcí a ze kterých chtějí čerpat.

Berou vám studenti energii?

Někdy berou. Někteří studenti jsou schopni vás vysávat. Jako upíři. Chtěl bych si dělat svoje věci, a místo toho musím rozebírat cizí problémy. Ale nemělo by to vyznít, že se obětuju. Je to moje volba.

Hádají se s vámi?

Jenom výjimečně. Kdysi jsem měl spory s Evženem Šimerou nebo Ondřejem Brodym. Hlavně s Brodym byla úvodní hodina dost tvrdá, museli jsme si vysvětlit svoje pozice. Teď už se hádám, jen když někdo nedonese nějaký úkol nebo si neuklidí bordel, který po sobě nechal. To nesnáším.

Máte nějaké zásadní sdělení, které novým studentům na začátku prvního semestru přednesete?

Tak senilní ještě nejsem, že bych ze sebe chrlil moudra. Jsem vždycky rád, když se to postupně někam vyvine. Zajímá mě cesta, ale její trasu předem nijak výrazněji neprogramuju, protože by ztratila svoje kouzlo.

Jiří David, jenž byl loni vyhlášen nejvlivnějším českým výtvarným umělcem posledních dvaceti let, se na akademii dostal na sedmý pokus. Najdou se dnes studenti, kteří také tolik stojí o studium na AVU?

Někteří to i dnes zkoušejí opakovaně. Mívám z toho divný pocit, když vidím, že jsou na zkouškách potřetí. Ale na druhou stranu si té vůle a touhy vážím.

Hovoříte se svými studenty také o obrazech, které jste sám namaloval?

Když přijdou na moji vernisáž, tak se o tom s nimi bavím, ale že bych studenty zval do ateliéru, abych jim ukazoval svoje obrazy, to by mě ani nenapadlo.

Mimochodem, stalo se vám někdy, že by některý ze studentů učinil poznámku, že malujete špatně?

To by asi neriskli… přitom mně by to zase až tak moc nevadilo.

Jako malíř máte svůj nezaměnitelný styl, vytváříte své světy. Chtěl jste vždycky malovat?

Od dětství jsem chodil do výtvarných kroužků, ale rodiče chtěli, abych se živil něčím rozumnějším. Pak jsem se na chvilku rozhodoval, že budu veterinářem. Uvažoval jsem o tom na základní škole, ale vůbec nevím proč, takovou práci bych totiž dělat nemohl. Asi jsem měl rád zvířata. Hlásil jsem se umprumku a na akademii, ale na žádnou školu mě nevzali, a tak jsem šel do učení pro absolventy gymnázií, tedy do tiskárny, kde mi dva roky stačily, a šel jsem jinam. Pak mě vzali na brněnskou filozofickou fakultu na historii a filozofii, ale brzy jsem přestoupil na dějiny umění a etnografii. Nicméně, kunsthistorikem jsem nikdy nechtěl být. Nebavilo mě to.

Vůbec jste o tom nepřemýšlel?

Bylo to jen řešení z nouze. Pracoval jsem sice jako kurátor v Galerii hlavního města Prahy, ale stejně mě hlavně zajímalo, až budu zase dělat svoje. Malovat.

Malbu jste sice nikdy na žádné vysoké škole nestudoval, ale začal jste ji učit, navíc úspěšně. Jak to přijali vaši kolegové, když jste nastoupil ve čtyřiadevadesátém na akademii?

Někteří měli tendence mě upozorňovat, že nejsem žádný malíř. Dávali mi to docela silně najevo. Nejprve jsem z těch řečí měl divné pocity, ale po letech si říkám, že mi může být jedno, co o mně kdo říká. Ne že bych měl tolik sebedůvěry, protože jsem něco dokázal, ale kašlu na to. Víc mě zlobilo, když jsem v osmdesátých letech pořádal výstavy a malíři, kteří prošli akademií, o mně říkali s despektem: “To je ten kunsthistorik, který taky maluje.” Tak to mě vytáčelo hrozně.

Co to je vlastně Malba II, jak se váš ateliér jmenuje?

Je to jen takový technický název. Vycházím z lidí, kteří se k nám hlásí. Většinou hodně malují nebo kreslí, ale později se někteří začnou dostávat k intelektuálnějším věcem nebo začnou dělat s jiným médiem. Dodnes jsem rád, když jsou v ateliéru studenti, kteří malují a malbu vnímají bytostně, fyzicky, a vedle nich jsou zase konceptuálně orientovaní lidi, protože to vzniklé napětí může prospět oběma stranám.

Chyběla vám někdy jako malíři zkušenost s vysokou uměleckou školou?

Těžko říct. Možná by to pro mě ani nebylo dobré. Víte, já neuvažuju v kategoriích, “co by kdyby”. Beru věci jen tak, jak jsou. Kolik je lidí, kteří dělají něco jiného, než co vystudovali? Smutné spíš je, když člověk za celý život nepřijde na to, k čemu má vlastně talent, protože se to ani nechce dozvědět. Ale pokud má ještě otevřít jiné dveře, než dosud zkoušel otevřít, tak by to měl určitě udělat a vyzkoušet si něco jiného. Je to věc odvahy.

Malujete soustavně?

Ne. Měl jsem taky období, kdy jsem vůbec nemaloval a dělal instalace, objekty a jiné trojrozměrné věci. Ale posledních devět let se už na malování víc soustředím. Nejsem typ, který maluje každý den, spíš se na obrazy vrhám maniakálně a pak týden nebo čtrnáct dnů intenzivně dělám. Čím jsem starší, tím jsem pracovitější. Chtěl bych malovat už od rána, to se mi ale nedaří, takže se k tomu dostávám až v noci..

Proč byste chtěl malovat ráno?

Ráno je čistší vzduch, mohl bych si užít denního světla, které mi proudí do ateliéru. Dopoledne není den tak unavený a já mám taky víc elánu. Jenže mi to nevychází.

Překvapíte se ještě někdy sám tím, co jste namaloval?

Nejvíc mě malování zajímá v okamžiku, když ze mě vyleze něco, o čem nemám ponětí, kde se to vzalo a co to znamená. Někdy mi přijde zvláštní, co jsem udělal. Tedy, ne že bych narcisticky žasnul nad svým dílem, ale člověk má nějaké stereotypy, opakuje určité motivy, a když ze mě vyleze něco jiného, tak jsem spokojený. Kvůli tomu chci pořád malovat. Horší je, když se mi zdá, že je to docela dobré, ale z nějakého okamžitého důvodu nejsem spokojený, něco mě na tom sere – a tak to ještě víc poseru. Na druhou stranu jsem docela rád, když mi na nějakém večírku třeba studenti pocákají barvami obraz, poškodí ho, tak poté, co překonám naštvání, ho přemaluju a obraz se mi povede dostat na lepší úroveň.

Malujete ve vysokých vrstvách. Jak poznáte, kdy je obraz hotový? Spousta malířů se konce nemůže dobrat…

Maluju ve vrstvách, protože obraz upřesňují. Možností, co udělat s obrazem v konečné fázi, je pořád ještě hodně. Hlavně se dá pokazit. Stává se mi, že už jsem skoro hotový – a najednou nevím, jak dál. Ale když začnu vymýšlet, jak bych to ještě vylepšil, tak vím, že mám skončit. V okamžiku, kdy to jakoby nejde, je ze všeho nejlepší obraz nechat na pokoji. Dát mu čas a podívat se na něj s odstupem několika dnů.

Rád malujete lebky. Co vás na nich tak přitahuje?

Před pár lety byla taková móda, že se lebky dávaly na všechno oblečení, na trička, bundy, ponožky… Přišlo mi to srandovní, ironické, banální, a protože nejsem vždycky optimistický a veselý, tak jsem je začal malovat. Oblíbil jsem si je. Stejně jako slogany z populárních písní “Love me forever”, a podobně.

Na obrazech míváte i kříže.

Lebky, Ježíš, pornografické obrázky, to jsou sice moje témata, ale nechtěl bych mít nálepku toho, co maluje lebky, Ježíše a holky. Lidi mají různě dané svoje mezní hranice a pohybovat se kolem těch hranic je pro mě zajímavé. Každý má svoje temné stránky, které si nechce přiznat právě proto, že jsou temné…

Ve svém ateliéru máte kytaru. Je to rekvizita, nebo na ni hrajete?

Ano! Od dětství mi tvrdili, že nemám sluch a hudební talent, jenomže mě přesto baví hrát na kytaru. Muzikant rozhodně nejsem. Mezi malováním vyluzuju na kytaru různé zvuky, je v nich něco fyzického, leze to úplně do těla – asi nejenom mně, protože někteří mí kolegové ve vedlejších ateliérech z toho nejsou úplně nadšení.

Chodíte někdy se studenty do Veletržního paláce, který je jenom pár stovek metrů od budovy akademie, abyste jim ukázal moderní umění?

Nechodím. Nesnáším návštěvy výstav se studenty, přijde mi to jako na střední škole. V posledních letech vůbec na výstavy moc nechodím, spousta mi jich unikne, ale jsem v klidu, protože ve škole vidím umění dost.

Už několik měsíců se hovoří o tom, že by měl být jmenován nový ředitel Národní galerie. Sledujete dění kolem ní?

Dozvídám se to jenom zprostředkovaně. Na rozdíl od jiných lidí tím nežiju. Říkají pak sice o mně, že se málo projevuju, ale já to neřeším, nechávám to na těch, kterých se to týká. Pravda je, že by mohla NG dělat zajímavější výstavy, ale zase nějak extrémně mě to netrápí.

Víte alespoň, kdo se uchází o nástupnictví po Milanu Knížákovi?

Nevím.

Opravdu?

Neřeším to. Nevnímám to jako svůj problém. Mám svých starostí dost a ředitelem Národní galerie bych rozhodně být nechtěl.

Zaujalo mě, že jste svůj úplně první katalog vydal až ve třiapadesáti letech. Proč jste tak dlouho otálel?

Bylo to asi mojí liknavostí. Mohl jsem ho mít dřív, ale musel bych se tomu věnovat, což se mi nechtělo. Ale kdyby nebylo Moravské galerie v Brně, kde jsem měl předloni výstavu, tak bych ho neměl ani dnes.

Je nějaká galerie, kde byste chtěl vystavovat?

Abych pravdu řekl, nepřemýšlel jsem o tom. Spíš se chci dostat někam dál v malování – a pak se teprve uvidí. Rozhodně bych chtěl víc vystavovat v zahraničí. Nedávno jsem měl výstavu v Berlíně.

Vaše výstavy mívají zajímavé názvy, třeba Kočka porodila štěňata. Jak se jmenovala tahle?

Radost svádí.

Ano?

Proč ne? Měl jsem vymyslet nějaký letní pozitivní název, a tak mě napadl tenhle. Die Freude verführt.

Vladimír Skrepl
(* 1955)

V letech 1976 až 1981 studoval na katedře dějin umění a etnografie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Brno. Po absolutoriu nastoupil jako kurátor do Galerie hlavního města Prahy, kde pracoval do roku 1991. Od roku 1994 je pedagogem na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vede ateliér Malba II. V roce 2007 dostal Cenu od Jiřího Kovandy pro umělce starší pětatřiceti let a v roce 2009 se stal laureátem Ceny Michala Ranného.

    Samostatné výstavy

    2010 Die Freude verführt, Galerie Petra Vankova, Berlín; 2009 Jako v zrcadle, Moravská galerie v Brně; 2008 Miss Kosmos B. Š., AP Atelier, Praha; 2007 Kočka porodila štěňata, Galerie 35m2, Praha; 2006 Obrazy/Pictures, Galerie Vernon Fine Art International, Praha; 2005 A.M.180, Praha; 2003 Veselé prázdniny, Display, Praha; 2001 Galerie V. Špály, Praha; 1997 Miauuu…, Galerie V. Špály, Praha; Zatímco ty spíš/While You Are Sleeping, Aktualität des Schönen, Liberec; 1996 Bílý jídlo, Galerie MXM, Praha (s Jiřím Kovandou); 1995 Forum Stadtpark, Graz, Rakousko (s Jiřím Kovandou); 1994 Galerie MXM, Praha

-

interview with Vladimír Skrepl
source: Hospodářské Noviny
author: Petr Volf